Great ocean road

Po dvou dnech ve městě jsem se vydali na 250 km dlouhou Great ocean road, který vede po pobřeží na západ od Melbourne. Naprosto splnila naše očekávání. Vlastně ještě víc! Divoké útesy zkoušené obrovskými vlnami a poryvy větru, zlaté rozlehlé pláže a mezi tím vším úzká silnice. Nejznámnější místo 12 Apoštolů nám vyrazilo svou krásou dech - dvanáct samostatných skal stojí v rozbouřeném oceánu a rozbíjí několikametrové vlny. Cestou jsme potkali několik malých přímořských měst a protože se tento víkend slaví den Austrálie, tak všude vlály vlajky, lidé grilovali a pořádali festivaly. Jsou opravdu hrdí na svou zem, stejně jako američani. Vlajky mají i motorkáři na svých strojích, ve městech jsou průvody,ve fastfoodu mají květiny v barvách země a byli jsme svědkem momentu, kdy se zaměstnec McDonaldu během kontroly zastavil uprostřed místnosti, aby láskyplně s úsměvem pohladil vysící vlajku. Strašně jim to závidíme, jsme překvapení a je to smutné, že u nás nikdy nic takového nepocítíme. Nemáme o nic méně krásnou zem, ale ta hrdost...ta tam prostě strašně chybí.

Co už tak krásné nebylo, byl můj zvětšující se otok po bodnutí. Když už jsem na nohu nemohla ani došlápnout, nezbývalo než opět vyhledat doktora. V městečku v Timboon kousek ve vnitrozemí mě pomučili tak, že jsem křičela bolestí, když otok umrtvili vpichem injekce a čistili. Sestřička byla naprosto úžasná, držela mě a utěšovala. Dovedete si představit reakci sester u nás? Na tuhle chvíli už nechci vzpomínat, ale to jméno města nikdy nezapomenu. A jizva na stehnu mi ho vždy připomene :)

Další dny se noha pomocí antibiotik začala zlepšovat a my jsme mohli pokračovat dál. Na východ od Melbourne jsme si ještě udělali celodenní výlet do národního parku Wilson's Promotory a na Squeaky beach nabrali další vzorek písku. Tak jemný písek jsem ještě neviděla, jakoby se člověk procházel po hladké mouce! Zapovídala jsem se australanem a když jsem mu řekla odkud jsme, odpověděl: "Jasně, čechy. Já jsem byl v Krumlově, miluju české pivo a knedlíky!". Všude naší zemi znají i když jí někdy nazývají Československo. Protože jsem chtěla ještě pořádně vidět koaly, vydali jsme se na Phillip island, který je proslulý spíše tučňáky, aby jsme navštívili koalí azyl, kde žijí v přirozením prostředí. Pokud jste si stejně jako já mysleli, že koaly jen spí a pohybují se rychlostí 10km/h, tak se budete divit až si pustíte video. Je pravda, že spí až 20 hodin denně, ale když jsou vzhůru umí běhat a šplhat hodně rychle. Bylo nádherné vidět je, tak jak opravdu žijí, v lese bez mříží a dělil nás jen provaz. Tak bych si představovala svobodu pro všechna zvířata.

Dnes jsme rozhodli se navštívit slavné dostihy. Kdo mě zná, tak ví, že jsem odpůrce tohoto sportu. Tady ale běhají rovinové dostihy, to znamená rovný ovál bez nesmyslných dvoumetrových překážek s vodními příkopy, na kterých umírají koně. Tomáš propadl sázení a já hodiny fotila. Dostihy jsou tady hodně populární a všude jsou vidět výběhy plné anglických plnokrevníků. Rodinky vybalí svoje pikniky, sednou si na zem a užívají si atmosféru, i když se překvapivě ochladilo na dvacet stupňů a v našem letním oblečení nám začala být zima. Naštěstí nás už od zítra čeká vyhřátá Asie. Poslední milou zkušeností s australany nám poskytla stará babička, která nám bez jakéhokoliv slova u vstupu darovala dva lístky a odešla. Na kase se paní jen usmála a na mojí poznámku, jak je Austrálie úžasná, odpověděla: "Australané jsou milí lidé,že?". Jsou a doufám, že tenhle mírumilovný kus země nikdy neztratí svou hrdost a klid. Rádi se sem jednou vrátíme.