Divoká Srí lanka, to nejlepší (skoro) na konec

Další den jsme vyrazili do hor. Tahle země je ve vnitrozemí samý kopec a teplota brzy klesne v noci k bodu mrazu. Nebo alespon nám se to zdá, protože jsme dva měsíce jen v teple. Takže zahazujeme žabky a tílka a hledáme v batohu, co teplého jsme neposlali zpátky domů. Naštěstí jsme si do klimatizovaných letadel nechali mikiny a dokonce jsem našla i džíny. Vnitrozemí nám vyrazilo dech! Zelené kopce a neuvěřitelné panoramatické výhledy na okolí plné údolí a vodopádů. Když projíždíme mezi nádhernými plantážemi s čajem, potkáváme už místní ve svetrech i kulichu. Ženy 8 hodin denně ručně sbírají čajové lístky s pytlem na zádech a i přes namáhanou práci se na nás nezapomenou usmát. Navštěvujeme také továrnu na výrobu čaje Blue fields, kde nám krásná srílančanka popisuje výrobu než se čaj dostane k nám. Noc trávíme ve vymrzlém hotelu v Nuwara Elya 1983m nad mořem, kde to nevydržíme a půjčujeme si na noc malý ohřívač za 900 rupií:), a sbíráme síly na ranní výšlap.

Kdybych věděla jaká nádhera mě to ráno čeká, tak bych vyletěla z postele jako střela, ale vstávat před pátou ráno do zimy opravdu nemusím. Tomáš přežije chvíli mého brblání než se navleču do oblečení, popadneme batoh a nastupujeme do přistavené dodávky s místním řidičem. Vydáváme se totiž na vrchol na 10km dlouhou stezku v Hortons plains, kde chceme zažít východ slunce. Bohužel nejsme sami (asi jako nikde na světě) a musíme vystát desetimetrovou frontu u vstupu. Náš řidič nám ale poradil, aby jsme stezku šli opačnou stranou než všichni ostatní a za tu radu jsme mu neskonale vděční, protože se před námi otevřel neuvěřitelný pohled. Příroda se pomalu probouzela do mrazivého rána, malými údolími se valila mlha skrz kterou prosvítalo slunce, které se třpitilo na pavučinách mezi stromy, a všude bylo neuvěřitelné ticho. Jen my dva a naše hodinka naprosté samoty rušená jen několika jeleny. Stáli jsme tam s otevřenou pusou a já během vteřiny přestala litovat brzkého vstávání bez snídaně. Až po 7 kilometrech jsme potkali první turisty u obrovského údolí s příznačným názvem World's end, kteří se divili, že už jsme skoro na konci během hodiny.  Stezka obvykle trvá 3 hodiny a my jsme po dvou hodinách už budili našeho řidiče v dodávce. Snídáme až v autě, aby jsme stihli náš vlak do města Ella.

Náš řidič Somey nám doporučil jízdu vlakem po úpatí kopců s nádhernými výhledy, která trvá 3 hodiny. V nejvýše položeném nádraží Pattipola nás tedy řidič vyložil a my jsme čekali na vlak. Připadala jsem si jako doma v nějaké vesničce, nádraží mají docela podobné a čas líně plyne. Po hodině přisupěl vlak a po pár vagonech s nákladem jsme nastoupili do jednoho ze tří vagonů pro lidi. Překvapilo mě, že je plný turistů a také čechů jako po celé Srí lance. Sympatická paní ze Znojma se mě ptá, jak dlouho tu jsme, že jsem tak černá? :) Tak odpovídám, že 5 dní, ale černá jsem normálně:) Cesta během vyprávění příjemně utekla a Tomáš z otevřených dveří natočil nádherné video, jak se vlak líně sune po kopcích plné plantáží a někdy z těch výšek opravdu mrazí. Vlaky tu ale opravdu nepatří mezi nejrychlejší dopravní prostředky, takže když asi v desáté zastávce opět dvacet minut stojíme, tak se se všemi nečekaně rozloučíme a vyskakujeme v nějakém nádraží přímo na koleje a jdeme naproti Someyovi, který nás měl vyzvednout až v Ella. Spolupasažérce ze Znojma jsem nestihla říct úplnou adresu webu, tak doufám, že nás i přesto našla a moc zdravíme! V malém městečku Ella se nám podařila neuvěřitelná věc - našli jsme restauraci a v ní řízek! Kdo byl několik měsíců mimo domov a musel jíst jen nudle nebo rýži, pochopí tu euforii. Noc trávíme v malém hotýlku Ella nature view, který má nezapomenutelný výhled do údolí.

7.den na Srí lance a přišel další z top zážitků - národní park Yala, který je vyhlášený pozorováním levharta cejlonského. My jsme sice neměli štěstí vidět tuhle přerostlou kočičku (žije jich jen 25 na 126 tisících hektarech), ale nádherná příroda nás dostala i tak. Kromě slonů jsme viděli i krokodýly, antilopy, vodní buvoli, srnky,divoká prasata,opice a dokonce kobru, ze které měl Tomáš asi největší radost a splnilo se mu tím přání. V horách jsme je sice viděli u krotitele, ale vidět zvířata nespoutaná a volná je desetkrát větší radost. Čtyřhodinnová projížďka džípem po cestě plné výmolů nás vyčerpala už úplně a unaveně jsme padli do postele v naší chatrči na stromu. Somey nám totiž splnil přání a my jsme mohli přespat přímo v džungli na kraji parku v Tree house a celou noc poslouchat neuvěřitelné zvuky divočiny. Pětičlenná smečka psů hlídá celou noc a v noci slyšíme, jak místní zahánějí slony, kteří jim ničí malá políčka. Je to budka stlučená z pár prken, postel a díra v podlaze jako záchod. Sprcha pod stromem mi připomíná dětstká léta na táboře. Byli jsme upozorněni ať si před spaním důkladně prohlédneme matrace - pavouci a hadi jsou prostě všude. Tímto zdravím slečnu/paní, která inteligentně reagovala na náš článek v časopisu Firstclass, že s našimi penězi by dokázal cestovat každý blbec, a která si zřejmě myslí, že máme soukromé letadlo a 5hvězdičkové rezorty. O závisti a zášti našich spoluobčanů bych potřebovala jeden samostatný blog a nebudu na to plýtvat energií, ale většina reakcí byla kladná a já tímto děkuji časopisu, že náš příběh zveřejnil a web má obrovskou návštěvnost. Začala jsem ho psát především pro rodinu a přátele, aby věděli, že jsme v pořádku, a postupně se přidávali další lidé, kteří milují cestování. A jen pro tyto lidi je web určený.

Poslední řádky píšu na divoké pláži v Mirisse, kde už strávíme jen jednu noc a zítra už nás čeká předposlední země. Srí lanka se překvapivě zařadila mezi top 3 destinace naší cesty a navždy se vryla do našich srdcí svou krásou a vřelostí lidí. Tuhle zemi musí navštívit každý člověk, který obdivuje přírodu, volná zvířata a má srdce dobrodruha.