Deset dní v ráji
Po najetých 7500 kilometrech skrz Ameriku jsme se už těšili na odpočinek v Polynésii. Boj ale přišel na letišti - naše tašky měly každá 26 kilo místo 23 povolených s Air tahiti a jen 20 na přelet mezi ostrovy. Přišla otázka, co vyhodit? Každá baba se mě před odletem ptala, jak si proboha dokážu zabalit na 5 měsíců? Dokážu v pohodě, ale cestou sbírám suvenýry a nějaké kabelce za pár dolarů taky nešlo odolat :) Takže se nedalo nic dělat, uprostřed letištní haly v Los Angeles začal boj i každé kilo. Zbavili jsme se pár kusů oblečení, kosmetiky a mého oblíbeného kafe. Kdyby jsme alespoň ještě nepotřebovali teplejší oblečení na Zéland, pak by to problém nebyl, ale lézt po ledovci se mi v bikinách opravdu nechce. Rozhodli jsme se, že potom pošleme pár věcí domů a Asii už dáme jen s krosnama. Nakonec jsme to stáhli na požadovanou váhu, batohy narvané k prasknutí a obaleni oblečením do letadla.
Po příjemném letu v poloprázdném letadle, kdy jsme se pohodlně natáhli přes několik sedaček, jsme vystoupili v hlavním městě Papeete na ostrově Tahiti. Vlhký teplý vzduch nás okamžitě probudil i když bylo sedm hodin ráno - já to vedro prostě miluju!:) Usměvavá slečna na odbavení vyřešila náš problém s nadváhou a můj batoh plný cestopisů (8,5 kg místo povolených 5) poslala i se zavazadly pryč. Stihla jsem jen vyndat nejdůležitějších věci a modlila jsem se, aby se na letišti objevil. Malým vrtulákem jsme se přepravili na ostrov Moorea, kde už na náš čekal malý žlutý autobus, aby nás odvezl do hotelu. Většina lidí pokračovala na nejznámnější ostrov Bora bora, my jsme ale chtěli vidět víc než jen nejturističtější a nejdražší místo v Pacifiku, takže jsme pořídili air pass a vezmeme to přes tři ostrovy. Nechápu, jak sem někdo může letět z Evropy 20hodin, na týden se vyvalit na Bora bora a zas letět zpátky…no, za pár dní zjistíme jestli to opravdu za to stojí.
Cestou jsme se nestačili kochat - barva oceánu je opravdu tak modrá jako na fotkách, ostrovy opravdu tak zelené a hotely úžasné. Čekal na nás vodní bungalov s výhledem na oceán, srdce z květin na posteli, láhev vína a děkovný dopis s blahopřáním k líbánkám. No prostě ráj! Usínáme a posloucháme šumení oceánu, pod bungalovem hejna různobarevných ryb, slyšíme je v noci skákat, naprosté soukromí a klid. Po třech týdnech v amerických motelech, kde je slyšet každé slovo sousedů, je to balzám na duši.
Druhý den jsme si půjčili polorozpadlého skůtra a vydali se prozkoumat ostrov. Konečně jsem zjistila, jak roste ananas a jsou jich tu celé plantáže. V hotelu Intercontinental jsme si prohlídli želví kliniku, kde se starají o zraněné nebo slabé želvičky, a vyrazili za rejnoky a žraloky. Průvodce mě ujistil, že žralok se opravdu hladit nenechá a že by mě to mohlo stát pár prstů, tak jsem se musela spokojit s rejnoky, kteří se mazlili jak ty dva hafani, co mám doma. Jsou užasně hladoučcí a přítulní, jeden s nám strávil v zátoce asi hodinu ve vodě jen po kotníky. Žraloci měli asi metr a půl a drželi se od nás dál, ale musím říct, že když jsem se v jednu chvíli otočila a kolem mě jich kroužilo asi deset, tak už to moc příjemný pocit nebyl. Záběry z Gopro brzy dodám:)
Včera přišla bouřka a déšt. Ale ne ten podzimní deštík, který známe - pořádný slejvák, který máme málokdy i v lítě u nás. Zrovna se pořádala večerní akce s tancem polynésanů, z nebe padaly proudy vody a v dálce se blýskalo. Když jsme usínali, tak se bungalov hýbal pod náporem větru a mě napadlo kam by jsme asi tak dopluli. Ráno už nás zase vzbudilo sluníčko a náš čeká poslední den na Mooree.
