Bula!
Jsme naživu:) V noci mě ale přešel smích...cyklon nikde, tak jsme po půlnoci usnuli a kolem třetí ráno to přišlo. Nepředstavujte si ani tu nejhorší bouřku v čechách, nic se tomu nevyrovná. V dálce začalo varovně hřmít a připomínalo mi to scénu z Jurského parku, jak přichází tyranosaurus a s každým krokem se země otřásá víc a víc. Pak začal tak šílený liják, že nebylo slyšet vlastního slova, obloha byla rozzářená tolika blesky, že nešly spočítat, a hromy byly tak hlasité, že se naše chatka třásla. A tohle trvalo do 7 do rána, přišlo asi 5 bouřek za sebou, takže vždy kdy jsem myslela, že už je klid a odhodlaně jsem se vylezla podívat z okna, tak přišla další. Tomáš v jednu chvíli začal i balit batoh, kdyby přišla evakuace, jak stálo v upozornění. Věřila jsem, že fidžijci ví, co může přijít a ty bungalovy musí něco vydržet. Byly ale chvíle, kdy jsem ani nedýchala. K ránu vše přestalo a odpoledne už nebylo po dešti ani stopy. Takže doporučení - pokud nejste milovníci extremních podmínek a Jurského parku, na Fidži v lednu nelítejte!
Díky cyklonu je pořád zataženo (což je v takovém vedru docela příjemné), tak jsme se rozhodli znovu najít auto k pronajmutí a vyrazit po ostrově. Jak se ukázalo, ani na podruhé to nebude jednoduché - v hotelu ani jedno auto volné, takže nezbývalo než se vydat na letiště a hledat tam u dalších společností. Aby jsme neplatili dalších 30 dolarů za taxi, vydali jsem se půl hodiny pěšky na nejbližší autobusovou zastávku. Za 1,6 dolarů jsme se svezli s místními supermoderním autobusem bez oken. V případě děště se zatahuje plachta. Na letišti se nám konečně poštěstilo a dostali jsme bílou Toyotu yaris za 111 dolarů, což je o padesát mín než byla hotelová nabídka. Po ujištění, že s takovým autem určitě nemůžeme do vnitrozemí z důvodu špatných štěrkových cest, jsme se tedy vydali po pobřeží západní strany ostrova. Po hodině jízdy jsem dojeli údajně k nejhezčí pláži na ostrově. Ta byla ale myšlena u hotelu Intercontinental, zatímco my jsme dojeli do fidžijské vesnice (mimochodem tam měli hřbitov přímo u cesty a na jednom hrobu ležela koza), kde se podivovali, co děláme na divoké neudržované pláži. Naštěstí nám jeden prcek poradil a úspěšně jsem dorazili k pětihvězdičkovému hotelu. Komplex opravdu pěkný, ale obrovský a člověk ani nemůže mít pocit, že je na Fidži. Proto máme radši autentičtějsí a levnější místa, i když nám chatku může odnést cyklon. Ani tam nás pláž neohromila, měli by jí víc udržovat, čistit...tohle místo je spíš divočina než ráj. Na pláži jsem neodolala a vyhoupla se do sedla jednomu z koní, spíš než z potěšení jsem chtěla přispět místním kovbojům. Kobylka byla malá a navíc s hříbátkem, tak jsem se jen prošla, zatímco místní pubertáci se kolem mě proháněli i ve dvou na jednom koni. Tom si zatím spokojeně popíjel kokos a pobaveně mě sledoval, jak se místnímu prckovi snažím vysvětlit, že hříbě se za ocas netahá a písek se po něm neháže. Koní je mi tady trochu líto:)
Na cestě zpátky jsem pořídili pár suvenýrů (z fotoalba mám obrovskou radost, je ručně dělané z pravého papíru), jako obvykle magnetky a pohledy. V jednom z obchodů nás pohostili jejich tradičním zvykem - nápojem zvaných "kava". Jako obvykle se ptali, co tady děláme a naše líbánky je tak nadchli, že jsme během chvíle seděli na koberci a zůčastnili se "obřadu". Jak popsat chut něčeho, co vylysovali do vody z kusu kořeny jakési rostliny...no, bylo o od nich moc milé, tak jsme se tvářili uznale. Co se mého sbírání písku týká, tak jsem zatím úspěšná - várku jednoho kila jsem poslala poštou z Austrálie (snad dorazí) a další putují se mnou. Snad mě v Thajsku nezatknou za podezřelé balíčky :) K tomu se ještě přidala kamarádka, jestli bych jí mohla sbírat nálepky od piva. Proč ne, pro sbírání mám slabost :)
Zastavili jsme se ještě v prvním národním parku Siratoga, kde jsme přelezli píšečné duny a prošli deštný prales. Cesta do hotelu z letiště byla ještě zábavnější - v plném autobusu jsem byli jediní turisti a ještě se nikam nedalo sednout. To, že jsou fidžijci nejpřátelštějším národem není pochyb. Mávají už z dálky a křičí jejich pozdrav "Bula!", usmívají se za každé okolnosti, se vším poradí, v obchodech otevírají dveře, vyptávají se, zajímáme je (vzhledem k tomu, že jsem češi jsme tady velkou atrakcí) a to bez ohledu na to, zda z toho něco mají nebo ne. Ale to, že v autobusu se zvedlo několik lidí, včetně mladé holčiny, aby nás pustili sednout a oni stáli, to už jsme nechápali. Cestou obvyklá konverzace odkud jsme a co tu děláme. A jako bonus nás řidič taxíku ušetřil půlhodinovou cestu k hotelu a vůbec nic za to nechtěl. Hodně často na cestách přemýšlím, proč to tak nejde i u nás. Mají desetkrát méně a přitom by stačilo, aby jsme z poloviny byli takoví jako oni...
Zbytek pobytu na Fidži jsme strávili na nádherném Waya island hodinu a půl od hlavního ostrova. Dlouhá zlatá pláž s palmama a za nima už začíná divočina, to přesně miluju. Malý rezort s několika domečkama zvaných "bure", restaurací a barem, kde pracují místní lidé z nedaleké vesnice, které jsme tam i navštívili. Zátoka byla úžasná na potápění, tolik druhů korálů jsem ještě nikde neviděla. Bouřky byly každou noc, ale už jsem si zvykla a žádná nebyla tak šílená jako ta první hned po příletu. Na počasí v lednu už je deštivá sezona už znát - ráno je zataženo a prší, odpoledne vykoukne slunce a večer už zase duní hromy. Teplota je ale vysoká celý den a někdy se nehne ani list jaké je bezvětří, takže někdy v noci trpíme i pod větrákem. Tohle místo je ale ráji tak, po Bora Bora hned na druhém místě. A i když původně nebylo v plánu, jsme moc rádi, že jsem si sem zaletěli. Je to nejvzdálenější místo od domova, takže napodruhé už to asi nevyjde. Vinaka Fiji!
