Asijská část začíná

Až doted jsme měli štěstí a žádné dopravní komplikace. Cesta do Kuala Lumpur vše ale změnila a my jsme strávili noc na letišti. Smířili jsme se s tím, že letíme v půl 3 ráno, to se ještě nějak dá a člověk prostě nespí, ale že let posunuli o 5 hodin a my jsme museli přežít noc na letišti v Melbourne, to už bylo moc. V zimě klimatizované haly a na kovových sedačkách jsme se pokusili zaujmout spací polohy, ale samozřejmě se nedařilo, takže jsme po šílené noci s úlevou vlezli do letadla v půl 9 ráno. Já jsem samozřejmě nezabrala ani tam, protože na Indonésií začaly turbulence. Nebylo mi moc do zpěvu, když jsem letěli nad místem, kde před měsícem spadlo letadlo do moře kvůli bouřce. Do Kuala Lumpur jsme dorazili odpoledne, z posledních sil našli taxi do hotelu a následujících 16 hodin jsem prospala.

Jak říká moje kamarádka, Asie je kulturní šok. A po Austrálii to platí dvojnásob. Už při pohledu z okna mi došlo, že čistota a pohoda skončila a chaos a špína jsou tu. Velké rozdíly mezi mrakodrapy  a postranními rozpadlými uličkami jsou dost znát, ale to k Asii prostě patří. Jako první jsme samozřejmě chtěli vidět chloubu města - 452m vysoké Petronas twin towers, dvě věže spojené mostem Skybridge 140m vysoko. Stáli jsme dole a málem si vykroutili krk, opravdu pěkná a moderní stavba uprostřed toho chaosu. Lístek za 30 MYR (x7) na most sice není moc, ale před pár lety ještě byly zdarma a pro omezený počet lidí. Ze Skybridge je pěkný výhled na město, jinak moc není o co stát:) Průvodce vtipně popisoval, co se se stavbou děje při zemětřesení, protože nejsou pevně spojené. Opravdu povzbuzující když člověk stojí 140 vysoko a je rád, když se nedívá dolů:) Součástí stavby je i luxusní nákupní centrum a park s fontánou, která večer svítí a hraje. Jednou z top atrakcí města je ptačí park, který je největší na světě a opravdu stojí za to. Chodili jsme mezi pávy, exotickými ptáky a máme krásnou fotku s osmi papoušky, kdy jsem byla opravdu v ráji. Ptačí show nám přerušil každodenní déšt, který za chvíli zase přestal. Počasí, to je opravdová lahůdka. Vedro a dusno, navíc ve velkoměstě plném prachu a smogu z dopravy. Do toho všeho každou chvíli řev z měšity, protože Malajsie je z více než poloviny muslimská země. Co se mi ale líbí, je tolerance mezi náboženstvími - většina je sice muslimská, ale vládnou tu i náboženství jako budhismus, hinduismus, konfucianismus a křesťanství.  Takže procházíme čínským chrámem Thean hou, vedle stojí kostel a v dálce svolávají k modlitbě muslimové. A funguje to. Zahalené ženy od hlavy až k patě do černých hávů v 35 stupních, to už je kapitola sama o sobě.

Druhý den bylo vedro ještě větší a čekal nás výlet mimo centrum, takže jsme se rozhodli sehnat auto i s řidičem na několik hodin. Představa, že se v tom dusnu táhneme městem, kde v podstatě neexistují semafory pro chodce a přebíhání silnice je malá sebevražda, pak hledání vlaku na nádraží a cesta kdo ví kam, se nám moc nelíbila. Tom ukecal sympatického řidiče taxiku a za 160 MYR nás vzal na několik zajímavých míst. Návštěva jeskyní Batu 13km za městem, které jsou nejdůležitějším hinduistickým chrámem mimo Indii, opravdu stála za to. Sice jsme museli vyšlápnout 272 schodů a mě zahalit nohy do půjčeného šátku, ale po vstupu do jeskyně jsem žasli. Věřící denně šlapou nahoru, aby přinesli dary a v jejich tváři je vidět horlivost a oddanost. Před vchodem stojí 42m vysoká zlatá socha boha Murugy a kolem pobíhají makakové a hledají, koho by okradli. Všeobecně velký zmatek a já jsem se divila, že si turisty na takové místo vůbec pustí. V lednu se tu koná Thaipusam festival, kdy se milionový dav vydá na 15km cestu a cestou se věřící bičují a propichují si tváře a jazyky. Jsem ráda, že se toho zúčastnit nemusíme. Čínský chrám Thean hou je naopak klidné čisté místo, kde při vstupu za symbolický poplatek zapalujeme čtyři vonné tyčinky a můžeme nahlédnout do modlící místnosti s jejich bohy. Nevynecháme ani čínskou čtvrť, kde se dá koupit všechno od zaručeně pravých hodinek Rolex až po luxusní kabelky značek Prada a Luis Vuiton. Jako suvenýr si odnášíme alespoň Oakley brýle za 40 MYR:) Večer jsme dali pár drinků v ulici plné barů a hospod. Už tam je vidět, co je hlavním cílem starších turistů mužského pohlaví ze západních zemí a za malou chvíli, co jsem si odskočila na záchod, se k Tomovi přidala  jedna ze "slečen" a co je ještě horší,  další přišla s nabídkou malých dětí na obrázku. Co k tomu víc napsat. A to ještě nejsme ani v Bangkoku.

Myslím, že dva dny v Kuala Lumpur stačí. Třetí den jsme se vydali na odvážnou cestu autobusem směr Singapur. V průvodcích a na internetu píší o 5hodinové cestě, takže kupujeme dva lístky v jedné z desítek autobusových společností na nádraží Puduraya a ráno vyrážíme. Kdyby jsme věděli, že cesta se nakonec protáhne na deset hodin, tak určitě volíme zase letadlo! Nejenže autobus vyjel o půl hodiny později a než se přes kolony dostal z města, tak bylo o hodinu víc, ale navíc nás vyklopil po několika hodinách jízdy bez klimatizace kdesi na jihu u hranic. Stojíme uprostřed chaotického autobusového nádraží, všude zmatek a řev z mešity a já si říkám, že Malajsie už bylo dost. Naštěstí nám několik kluků poradilo jakým autobusem dál a ještě si s námi chtěli udělat fotku na Gopro:) Stačili se i pochlubit dnešním zápasem jejich oblíbeného klubu s Pablo Aimarem a i našeho Petra Čecha dobře znají.  Na hranicích následovalo další vystoupení z autobusu, kontrola a razítko do pasu, nástup do autobusu, aby jsme popojeli dvě stě metrů k hranicím státu Singapur a následovala další pasová kontrola. To vše bez pití, jídla (celý den jsem byli na tyčince Snickers a pytlíku oříšků) a s krosnama a batohama. Po nejdelší kontrole, jakou jsme na hranicích zatím zažili, jsme nastoupili do autobusu č.4 a konečně vjeli do luxusního ostrovního státu Singapur.